Ve zkratce vše proběhlo stylem RUN-DRINK-EAT-REPEAT (běhej-pij-jez-zopakuj to). Pokud ti kratší verze nestačí, pokračuj ve čtení dále, ale pozor, bude to dlouhé (cca 228 kilometrů) 😊.
Modrým textem jsou vypsané poznámky, které jsem průběžně dopisoval do sdíleného deníku (roadbooku) přes mobil.
0. km, 0:00, Hostašovice – jde se na to
Vystoupil jsem z vlaku a pustil se do ukusování prvních metrů z trasy. Vystartoval jsem v pondělí v 15:10 od vlakového nádraží Hostašovice pln očekávání, kam až mě nohy dovedou. Do půlnoci jsem se chtěl dostat do Horní Čeladné, tzn. na 38. km.
7. km, 1:03, Huštýn vrchol – výborné ostružiny, docela hic, ale jde se parádně
Bylo fajn, že jsem nemusel ujídat z vlastních zásob. Tento typ přírodních občerstvovaček jsem si velice oblíbil.
8. km, 1:28, Rozcestí krátká – seběh, pohoda
11. km, 1:58, Dlouhá vrchol – do kopce to jde pomaleji, našel jsem malinu
13. km, 2:24, U pramene Jíčinky – rovinky se dají běhat (zatím)
Až k pramenu jsem nešel, vody jsem měl dost. Cestou jsem potkal holku, která šla na těžko. Měla v plánu ten den dorazit do Frenštátu, cílem její trasy byly Mosty u Jablunkova (92 km), ale to až za několik dní. Já měl v plánu být v Mostech do 24 hodin od vyběhnutí, no uvidíme 😊.
15. km, 2:57, Velký Javorník – jde to fajn, potkal jsem lidí z D3 :-)
Pár kolegů z mé minulé práce si udělalo výlet po práci. Prohodili jsme pár slov, udělal jsem fotky z rozhledny a běžel dále. Chata Velký Javorník byla v pondělí zavřená, sice jsem s tím počítal, ale i tak škoda… něco bych si klidně dal. 😊
20. km, 3:37, sedlo Pindula – fofruju na Radhošť, mají jen do 20, velký Javorník kůrovcové kalamita
Tato místa jsem měl v rámci B7 proběhnuté několikrát. Teď, když jsem tady běžel, nemohl jsem to poznat. Místo hustých lesů jsou tady holé vršky kopců. Je to smutný pohled, za jakou chvíli se krajina změnila k nepoznání. ☹
U Zbojnické koliby byla cedule „Fofruj na kofolu“, tak jsem fofroval, ale měli už zavřeno. Přiběhl jsem 40 min po zavíračce, zásoby vody se tenčily, měl jsem chuť na cokoliv studeného, ale smůla. Další možnost občerstvení byl hotel Radegast, který zavírá za hodinu a 20 minut. Čeká mě 620 výškových metrů na pěti kilometrech… už jen neběžím, právě závodím!
22. km, 4:13, Černá hora – tak už jsem potkal dva kluky a jednu holku, co jdou BK taky, tempo je na mě moc rychle, nohy nejdou zpomalit, možná přepaluju
Tempo už neodpovídalo tomu, že mě čeká ještě nějakých 200 km. Vidina nějakého studeného nápoje mě hnala rychle kupředu, nohy šly samy… tak jsem je nechal jít. Předběhl jsem dva kluky, kteří šli na těžko.
25. km, 4:47, Radhošť (hotel Radegast) – stihl jsem to! ale jen taktak. Exnul jsem kofolu a pivo, trochu si odpočinul, nasadil šustku a půjdu dále
Na hotelu Radegast jsem byl 7 minut před zavíračkou. Bavil jsem se s hostinským, říkal, že když nejsou lidi, občas zavře i o hodinu dříve… tak to byla teda haluz, že dnes ještě nezavřel! Udělal jsem první razítko do Karpattrek pasu, doplnil vodu, koupil tyčinky na cestu a vyšel jsem před hotel.
29. km, 5:50, Pustevny – dohnali mě tři kluci co jdou BK, zvolnil jsem tempo, prokecali jsme se až na Pustevny, zašli na kofolu a pak pofičím sám dal
Ze dvou kluků, které jsem předběhl se stali tři (jak to udělali? 😊). Byli z Hradce Králové a jejich dnešní cíl byly Pustevny – tam měli v plánu někde přespat pod přístřeškem. Konec treku měli v plánu v Mostech u Jablunkova. Zvolnil jsem tempo a trochu zregeneroval po tom výběhu na Radhošť. Na Pustevny jsme došli už za tmy. Tam jsem si dal kofolu, rozloučil se a běžel dále.
34. km, 7:00, Malá Stolová, rozcestí – večeře: tyčinky Havlíky za 35, jsou naprosto výborné. Ještě doplním: mezi Radhoštěm a Pustevnami jsme potkali dva borce v obleku, mokasínech, v ruce drželi skleničky se šampaňským... proč by ne, i na hory se dá chodit slušně :-)
Byli oblečení jak do tanečních, v dobré náladě, nocleh měli domluvený v hotelu Radegast. Co hláška, to perla, pobavili, měli styl 😊 (suit-up!).
Na úseku z Čertova Mlýna k Horní Čeladné se mi vybavily moje vzpomínky, když jsem začínal trénovat na můj první závod, Beskydskou sedmičku v roce 2011. Tehdy jsem v Horní Čeladné končil můj první noční tréninkový pochod. Usínal jsem za chůze a byl docela vyřízený. Teď jsem byl naprosto v pohodě, měl vyšší tempo, více kilometrů za sebou, více kilometrů před sebou. Je úžasné, kam se člověk dokáže pravidelným tréninkem posunout.
38. km, 7:32, Horní Čeladná – pauza, svačinka, Birell, pohodička na Horní Čeladné
Stihl jsem se tady dostat ještě o víc než hodinu proti plánu, super. Dal jsem si delší pauzu (20 min), trochu nabil hodinky, doplnil jsem vodu ze studánky a vypil Birell, který jsem si nesl od hotelu Radegast, a hlavně vyvětral nohy.
44. km, 8:46, Polana, sedlo – pustil jsem si do uší podcast a lezu nahoru, docela to ubíhá
Tato část se mi při první B7 neskutečně táhla, teď mi proti nudě a spánku pomohly sluchátka. Začíná další den – úterý. Jsem 9 hodin na trati.
47. km, 9:37, Smrk – Smrk, kupodivu je stále teplo, fičím dolů
Pokud se nezastavím, je mi příjemně teplo jen v dresu X-Trailu s krátkým rukávem a krátkých kraťasech. Na Smrku jsem docela zápasil s vyfocením selfie (kvůli foto kontroly) – můj mobil nemá přední blesk, čelovkou se mi moc nedařilo nasvětlit sebe i ceduli Smrk. Byl to takový fotografický oříšek. 😊
55. km, 10:54, Ostravice – tímto se omlouvám všem zvířatům v lese za rušení nočního klidu :-). Na Ostravici jsem dříve, než bylo v plánu. Všechny potraviny jsou zavřené... no nic, po malé pauze půjdu dále
Při běhu jsem plašil medvědy a divočáky – třískal jsem tyčkami v méně přehledném terénu. Na žádné zvíře jsem nenarazil, takže to fungovalo. 😊 Na Ostravici jsem zase na chvíli nechal nabít hodinky, narovnal jsem si záda na lavičce u vlakového nádraží, něco snědl a pak hurá na naši královnu „Lysou“.
58. km, 11:57, Butořanka – docela mi tu chybí otevřené restaurace, špatné místo, špatný čas? :-)
Dal bych si něco jiného než jen vodu, už jsem byl čisté vody přepitý. Tak jsem si vysypal magnezium do 0,5 softflasku, docela to pomohlo. A něčím teplým do žaludku bych taky nepohrdnul… bohužel nebylo kde.
60. km, 12:23, Lukšinec – ještě kousek na vrchol! Kupodivu se mi zatím nechce spát, ale tempo už jde trochu dolů
62. km, 13:08, Lysá hora – som tu... brzo, vše zavřeno, začínají padat první kapky. Trochu vydechnu a pak poletím dolů.
Bezručova chata otevírá až v 8 hod. Čekat přes 3 hodiny na razítko, se mi nechtělo. Tak jsem se opět pokusil o nějaké fotky, abych měl důkaz, že jsem tady byl. Výsledek je nic-moc.
70. km, 14:49, Ježanky – už svítá, posnídal jsem ostružiny s ranní rosou, už jde na mě únava a docela se těším na teplé nesladké jídlo
Je 6 hodin ráno, svítá a chce se mi spát. Po celé noci bez potkání jediného živáčka, až teď potkávám první lidi (houbaře).
72. km, 15:22, Bílý Kříž – jsem u chaty Sulov, dám si větší pauzu, jsou tu krásné kryté lavičky... snad nezaspím :-)
Provizorní chata Sulov otevírá až v 10 hodin, takže mám stále smůlu na nákup nějakých dobrot. Využívám toho, že tady mají v přístřešku velké lavice s dekou. Nechám trochu dobít mobil z powerbanky, lehnu si, a hlavně nastavím budík.
75. km, 16:52, Polomka – tak jsem si dal 2*20, sedlo mi to
78. km, 17:10, Malý Polom – kupodivu mi to ještě běží
Docela jsem měl strach, co se mnou spánek udělá. Jestli mi nezatuhnou nohy, stejně jako se mi to stalo na Pražské stovce. Tam jsem od větší pauzy nebyl schopný běžet, nohy ztuhly a druhou polovinu už jsem pouze šel. Naštěstí se nic takového nestalo a po 500 metrech od vyběhnutí už jsem zase mohl držet svižné tempo a střídat běh s chůzi.
84. km, 18:19, Muřinkový vrch – tak teď to byla bahenní past vedle pasti, zásoby jídla už mám v podstatě snězené, na Kamennou chatu je to ještě kousek
87. km, 19:07, Kamenná chata – kyselica, Kofola a pivo ... právě jsem v sedmém nebi
První teplé jídlo 19 hodin od vyběhnutí. Konečně jsem se trefil do otevírací doby! Dávám si vynikající Kyselicu a k tomu studené nápoje. Boží! Dále dostávám razítko do pasu, trochu nabiju hodinky a zase běžím dál.
89. km, 19:59, Chata Skalka – místo k nerozeznání, zase ten kůrovec :-( zjistil jsem, že s plným břichem se blbě běží :-)
Jdu pro razítko. Docela se to ve mně bije, zda si nedat jejich vynikající halušky. Ale břicho mám ještě nacpané, stálo by mě to hodně času do sebe dostat. Někdy se tu musím pro ně vrátit!
Kůrovec se bohužel činil i tady. Dříve jsem do Mostů po Slezském Maratonu sbíhal pěkným lesem, teď jen loukou plnou pařezů. Je to smutné. ☹
92. km, 20:35, Mosty u Jablunkova – na WC si jdu vyčistit zuby... mám pocit, že mi z těch snězených cukrů slezou :-)
Z tohoto místa na trati jsem měl trochu strach, protože přebíhám přes vlakové nádraží, ze kterého se můžu až moc lehce dostat do Ostravy. Zde by ukončení trati bylo velice jednoduché. Naštěstí odolávám a pokračuju v tomto výletu dále.
Na nádraží je placené WC, ale nevadí, mám šílenou potřebu si vyčistit zuby a odskočit. Paní za přepážkou se usměje a podává mi klíč, peníze si nevezme. V Mostech navštívím potraviny a dokoupím zásoby jídla a pití na druhou část trasy: Birell, magnezii, malou štangli vysočiny, čtyři rohlíky, malé chipsy, uzený sýr, nektarinku, pomeranč a gumové bonbony. Birell exnu cestou k chatě Girové. Ostatní zásoby si šetřím.
97. km, 21:49, Chata Gírová – zase se nacpávám: halušky, pivo, kofola. Dnes jsem tady druhý člověk, přitom je to tak pěkná chatička a velice sympatický majitel. První puchýř na malíčku, jdu ho léčit. Prošoupal jsem díru do ponožek, musely jít pryč. Teď mám nové a v těch to panečku letí! :-)
102. km, 23:33, Hrčava (dřevěný kostel Hrčava) – už to zase peče, už je zase hic
Poprvé se dostávám k Polské hranici. Cestou v Hrčavě si zajdu na jedno Hrčavské a na WC si ze sebe smyju pot.
104. km, 24:00, Trojmezí – po přesně 24 hodinách na trase opouštím ČR. Na cestu mi hrají Horkýže slíže, je to dokonalé :-)
Do odpadkového koše na trojmezí vyhazuju odpadky, které jsem průběžně nasbíral cestou po ČR. Chvíli odpočívám, užívám si ten pocit, že už jsem doběhl až na Slovensko. Vzpomínám, jak jsme si tady loni udělali výlet s rodinkou – Nikolka v krosničce a Domča už to celé ušel. Je to fajn pocit, moc se mi tady líbí. 😊
110. km, 25:23, Skalité – tak mě napadly slovenské kapky, oproti těm českým byly méně zákeřné: byly menší a bylo jich méně. Btw dá si se mnou někdo na půl pizzu? sám jí celou nesním, mám zcvrknutý žaludek :-D
Ve Skalitém jsem si dokoupil sýry, Birell, Tic-Tac a litr Coca-coly. Chtěl jsem si ještě na benzínce koupit bagetu, ale neměli. V restauraci naproti jsem si chtěl dát zase něco teplého, ale zrovna vyměnili olej a musel bych čekat na jídlo déle. Tak nakonec pokračuju dále bez jídla, docela se začíná zhoršovat počasí – blíží se déšť.
114. km, 26:50, Poľana, Jablunkovské mezihoří – tak změna: slovenské kapky jsou větší a je jich víc. trochu jsem to přehnal s nákupem, mám nějak těžkou krosnu, do kopce se jí nechce
V přístřešku na kopci se snažím sníst nektarinku a pomeranč, ale zvedá se déšť tak, že pomeranč vzdávám a běžím raději dál. Zdá se, že déšť bude okořeněný ještě bouřkou. Naštěstí se vše rychle přežene a za chvíli zase uschnu.
117. km, 27:27, Skalité – Serafínov – večer mě čekají hody, už se těším :-) teď mi tak došlo, že do cíle už to mám blíže než na start :-)
120. km, 28:18, Zwardoň (chata Pod Skalanka) – kupředu hleď, zpět ani krok... ale měl bych se dívat i pod sebe, právě jsem si položil krosnu na slimáka... tak to je humus! Ble
Cestou občas sbírám další odpadky a uklízím turistické stezky. Za chvíli už je nemám kam dát. PL část je zatím na odpadky „nejbohatší“. Chata Pod Skalanka je bohužel zavřená, sním rohlík se sýrem a běžím dál. Začíná se stmívat. Za chvíli už to bude zase na čelovku. Chci stihnout co nejvíce kilometrů ještě za světla.
125. km, 30:13, Kykula – povedla se mi vtipná věc: netrefil jsem odbočku a v kruhu se vrátil na stejné místo odkud jsem přišel. Tento kopec neměl konce.
Nepovedlo se mi trefit na pramen. Trochu bloudím v kruhu, nakonec podle GPS trefím tu správnou odbočku a pokračuju dále. Pro vodu už se nevracím, musí mi vydržet ta, co mám. Na obloze se objevují záblesky. Nechtěl bych, aby mě v těchto místech chytla bouřka a proto jdu, co to jde, směrem na Velkou Raču. Naštěstí hromy nejdou slyšet, bouřka je zatím daleko. Snažím se uklidňovat, že to jen někdo v dálce fotí. Později se dozvídám, že to byla bouřka, která řádila ve Vysokých Tatrách, při které umírali lidé. Je to děsivý pocit.
133. km, 31:59, Schronisko Wielka Racza – tento úsek už se mi táhl, nevěřil jsem, že tady chata existuje. nakonec paráda, je tu kde spát, je tu co pít...voda už mi došla, tak jsem zachráněn :-)
I když jsem přišel až po 23. hodině, hostinský mi ještě otevřel bufet a koupil jsem si svoji oblíbenou dvojkombinaci: pivo a colu 😊. Obojí ve mně během chvilky zmizelo. Ustlal jsem si pod stolem v jídelně, dal jsem mobil do powerbanky, namazal nohy infadolanem, nastavil budík na dvě hodiny ráno a v okamžiku usnul.
Na Velke Rači jsem si dopřál dvouhodinový spánek, inventuru batohu a inventuru těla. Puchýř na malíčku stále je a lehce se zvětšuje, propichovat či nepropichovat? jak je to správně? :-)
Po dvou hodinách luxusního spánku mi zazvonil budík, kupodivu bez problému jsem vstal a něco málo po 2. hodině ranní jsem opustil chatu a vydal se na další den cesty. Cítím puchýř na malíčku. Je to sice nepříjemné, ale stále jsem schopný rovinky běhat a do kopce jít svižnou chůzí.
143. km, 37:09, Schronisko PTTK na Przegibku – docela jsem měl strach, co řeknou nohy na tak velkou pauzu, kupodivu nic, po prvním km jsem se zase dostal do tempa. Na cestu mi svítí měsíc a hvězdy, stále si to užívám :-)
Zase dělám kravál tyčkami… cestou vidím stromy s podrápanou kůrou. Zajímalo by mě, jestli je to normální přírodní úkaz, nebo si jen medvěd značkoval svoje teritorium. Tak nějak tiše doufám, v to první. 😊
148. km, 38:50, Bacówka na Rycerzowej – Fun fact: od Velké Rači jdu co krok, to rekord :-). Už svítá, rozhodl jsem se, že provedu operaci puchýře: náplast mám, dezinfekci mám, ostrý nůž na vysočinu mám taky :-)
Můj předchozí rekord, co jsem kdy uběhl byla Pražská stovka, která měla 130 km. Tam jsem si sáhl na dno. Teď cítím jen lehkou únavu, ale stále bez výrazného omezení v pohybu. Stále mě to baví, stále mi to jde. Nechápu to. 😊
Na Rycierowe už začíná svítat, kolem chaty jsou stany, vypadá to tady na moc příjemné místo.
150. km, 39:45, Sedlo Príslop – operace se zdařila: neplakal jsem
153. km, 40:23, Talapkov Beskyd – Fuj, tak ten kopec od sedla mi dal, slušná stěna. Nasazuju sluchátka, tento úsek se asi potáhne, hromada popadaných stromů k přelézání a podlézání
Jen pro zajímavost jednalo se o převýšení 240 metrů na 430 vzdálenostních metrech.
Zvedá se mlha, lehce mrholí, všude je dost bahna a hromada popadaných stromů. Hudba mě dostává do fajn nálady, nevadí mi to.
158. km, 41:47, rozcestí Podúšust – prší, hoří (lesníci pálí větve), všude husté pavučiny a v dálce je slyšet hukot motorových pil. Zní to jako perfektní scéna do nějakého hororu :-D. Přesto se mi běží dobře a běh si stále užívám :-)
V hustém kouři pracovali dřevorubci a jejich tažní koně tahaly obrovské stromy. Místy hořely kupy pořezaných větví, do toho silně mrholilo. Ta síla koní a podmínky, ve kterých pracovali mi naháněla husí kůži. Přesto bylo fajn po dlouhých hodinách samoty prohodit pár slov s dřevorubcem. Vůbec mi nevadilo, že mi nerozumí – byl to Polák, nerozuměl česky.
167. km, 43:49, Sedlo Hlinka – prší, hoří (lesníci pálí větve), všude husté pavučiny a v dálce je slyšet hukot motorových pil. Zní to jako perfektní scéna do nějakého hororu :-D. Přesto se mi běží dobře a běh si stále užívám :-)
170. km, 44:47, Schronisko na Krawcowym Wierchu – v nohách mám už 100 mil/oběhnutý celý masiv Mont Blancu/vyšlápnutý celý Mont Everest. A do břicha si jdu dat první teplé jídlo po opuštění ČR. (polévku jsem si vybral náhodně z polského jídelníčku, je okurková :-D)
Doplňuju vodu, polívka, ač chuťově zajímavá/zvláštní, mi velice sedla. Počasí už se umoudřilo, protrhává se obloha, vykukuje slunce… možná zase uschnu. Čas v chatě opět využívám k nabití hodinek. Dokupuju slané preclíky a tabulku čokolády.
183. km, 48:17, Schronisko na Hali Miziowej – hmla předemnou, hmla za mnou. Něco jsem si objednal v další polské chatě. Jsem zvědavý, co dostanu. Neskutečně mě překvapilo, jaké máme jazykové bariéry s Poláky u slovenských hranic. Oni nerozumí mi, já jejím jídelníčkům :-D
Cesta na další chatu byla opět v mlze s lehkým mrholením. Půda byla podmáčená. Chatu jsem hledal s mobilem v ruce, přes mlhu nebyla vůbec vidět, přitom to byla jedna z největších chat, které jsem za celou cestu viděl.
Objednal jsem si bramborový placek plněný masem. To byla odměna! Na něco takového už jsem měl chuť před 100 kilometry. Konečně jsem se dočkal!
Jsem už více než dva dny na trati, stále se cítím v pohodě, stále mi to jde. Užívám si to, zdravím, trekaře, které předbíhám cestou.
184. km, 49:26, Pramen kousek pod vrcholem Pilska – ten Placek byl výborný, maximálně mi sedl
185. km, 49:39, Pilsko, vrchol – uf, to bylo těsně, malém jsem přehlédl, že Pilsko má dva vrcholy a ten jeden je nižší, ze kterého jsem se málem otočil a běžel dále
Udělal jsem foto vrcholového místa a rychle spěchal dolů. Na vršku byla slušná zima a docela foukalo.
190. km, 50:44, sedlo Hlina – fuj, ten seběh na mapě nevypadal tak zle jako byl ve skutečnosti
Čekal jsem, že se dolů dostanu rychleji. Nakonec to bylo dost technické a prudké, část stezky vedla potokem.
V sedle Hlina jsem se snažil najít potraviny, zeptal jsem se bači, který poblíž pásl ovce. Poslal mě 150 m nějakým směrem. Nakonec to těch metrů bylo asi 300. Potraviny jsem nakonec našel na slovenské části hranic.
Do cíle 35. km, to už je v podstatě kousek, bohužel cestou nebyla už žádná možnost dokoupení zásob. Nakoupil jsem si tedy dva balíčky korbačíků, dvě minerálky, koko tyčinku, tatranku, Birell, tyčinky Havlíky.
197. km, 52:35, Jaworzyna – ten vrchol jsem nějak přeběhl, no nic pokračuju dále
Značení na hraničních stezkách mezi Slovenskem a Polskem je velice sporadické a docela zmatečné. Chvíli vedou vedle sebe dvě stezky, kde každá má svou barvu – jedna červená (Polská), druhá modrá (Slovenská). Občas se objeví současně, občas na přeskáčku. Párkrát jsem dokonce běžel po značce „růžový čtverec“ – tak nějak jsem vytušil, že to je ta trasa, která odpovídá modré turistické značce, kterou jsem měl v mém itineráři. Proto nejlepší poznávací znamení, že běžím správně byly hraniční kameny – jediná má jistota na trase. Cedulky o vrcholech a odbočkách byly výjimečné. Takže v této části trasy, když jsem nějakou hodinu neviděl žádné znamení, že jdu po správné trase, tak jsem raději vytáhl mobil a dle GPS si zkontroloval aktuální polohu.
Cestou k Srubu na Modralovej jsem předběhl skupinku mladých Poláků jdoucích na těžko. Konečně jsme si rozuměli – bavili jsme se anglicky 😊. Měli namířeno do tábora pod Jaworzynou. Kdybych to věděl, že to budou poslední lidé, které uvidím na trase na hodně dlouhou dobu, asi bych tolik nespěchal a pokecal si s nimi více. Byli v pohodě.
Za Jaworzynou se počasí rapidně zhoršilo. Zatáhlo se, začalo hodně nepříjemně pršet a do toho se objevila hustá mlha – bílé peklo, které nešlo prosvítit čelovkou a správnou trasu jsem jen odhadoval. Vůbec jsem netušil, jestli u kraje cesty jsou nějaké stromy, nebo jestli je kolem planina. Nešlo vidět absolutně nic. Při představě, že jsem v tomto počasí přes noc ještě někde u Babí hory, začínal jsem mít o sebe docela strach. V tomhle počasí pokračovat nemůžu. Ani z těch výhledů bych nic neměl, a to mi za to nestojí. Rozhodl jsem se přečkat středeční noc ve srubu na Modralovej… pokud ho teda najdu. Se zdoláním trasy pod 60 hodin jsem se rozloučil, ale dal jsem přednost bezpečí a pohodě.
203. km, 54:05, Srub na Modralovej – chtělo by to mlhovky. :-( Dokud se počasí nezlepší, tak přečkám tady. Je tu parádní srub, krytý ze všech stran, takže pohoda. Mám všeho dost – jídla, pití, oblečení i baterií, jen je tu blbý signál. Doufám, že se ta zpráva odešle, ať nejste ve stresu :-)
Ve srubu jsem si udělal inventuru jídla, technickou kontrolu noh (po x-hodinách v mokrých botách byly děsivě bílé, úplně rozmočené, moje druhé ponožky byly prošoupané skrz, nasadil jsem si své poslední. Oblékl jsem na sebe všechno oblečení, co jsem měl u sebe. Využil jsem místních karimatek – na jednu jsem si lehl, druhou jsem se přikryl a pěkně ve 22 hod to zalomil. Před usnutím jsem ještě poslouchal zvuky zvířat, které chodily kolem srubu. Nakonec mi to nedalo a dveře do srubu jsem pro klidnější spánek zabarikádoval… viděl už jsem hodně hororů, vím, co se může v lese stát. 😊
Budík jsem si nastavil na 4 hodiny ráno. Pokud by stále byla mlha, dvě hodiny v bílé tmě zvládnu, pak už bez čelovky se jde i v mlze lépe. Nakonec jsem se probudil ve 3 hodiny ráno zimou. Klepal jsem se jako ratlík. Rozhodl jsem se zahřát pohybem a rovnou vyrazit. Mezitím se mlha rozpustila, přestalo pršet a už bylo vidět i světla v údolích – jaká to byla úleva!
Během chvilky po opuštění srubu jsem navštívil nejsevernější bod SR… stalo se to tak, že jdu na sever a pak už jdu jen na jih. 😊
212. km, 62:13, Malá Babia hora – potkal jsem vlka, byl v pohodě. Zjistil jsem při další technické kontrole, že na nohách přibyly nějaké puchýře, operaci nechám na později, ať se mám ještě na co těšit., jo a přidal jsem si 2km bonus, to je, když jsem si zvykl na jednu barvu značky a šel automaticky po ní. Jde se fajn, je tu krásně – vidím výhledy, mlha je pryč!
Jak už jsem si zvykl, cestou večer/brzo ráno, mě pozorovalo několik párů očí – vždy se zaleskly, když jsem na ně zasvítil čelovkou a po chvíli zmizely. Často to byli jen zajíci a srny. Čekal jsem, že to bude takto i tentokrát. Preventivně jsem zatřískal tyčkami a na toho „zajíce“ si přisvítil. Místo zajíce se však ze tmy vynořil velký bílo-šedý pes s ocasem nahoru. Pak až jsem zjistil, že když drží vlk ocas směrem nahoru, znamená to, že je sebejistý… Tiše se na mě podíval mě a odešel. Ufff…
Na Malé Babia hoře začalo svítat a foukal silný studený vítr. Konečně jsem mohl sundat čelovku.
215. km, 63:10, Babia hora, vrchol – JE TO TU! Výše už to v CELÝCH Beskydech nejde :-). Brutálně tu fučí, fičím dolů.
Abych řekl pravdu, příliš jsem nevěřil, že se mi to povede. Nikdy předtím jsem nic tak dlouhého nešel. Přesto jsem to chtěl zkusit, abych zjistil, kde mám své hranice a na kterém kilometru mi tělo řekne „dost, dál už nejdu“. Přesto jsem však chtěl tuto trasu dojít a ten pocit splněného cíle mě hnal dál a dál kupředu. Tělo s hlavou spolupracovaly jako jeden muž. 😊
223. km, 64:38, Chata Slaná voda – civilizace, poslední razítko a ještě kousek, nohy furt běží, nechápu to
Trochu jsem seběhl z vrcholku, svítilo slunce a já věděl, že se mi to podařilo. Že už za chvíli budu na konci mé cesty. V chatě Slaná voda jsem si zašel pro poslední razítko do Karpattrek pasu, ani jsem se příliš nezdržoval a běžel poslední dva kilometry. Užíval jsem si ten pocit splněného snu, výzvy a krásného treku.
225. km, 65:00, Oravská Polhora – I nemožné je někdy možné :-). Povedlo se. Děkuji všem za podporu. Tak a teď se nějak dostat domů... napadá mě jeden způsob, ale do toho už NEJDU :-D.
Závěrem – cesta domů
Cestu domů jsem si předem nezjišťoval, nechal jsem si to jako úkol, až budu na místě. Po doběhnutí jsem zavolal rodině. Poznačil si časy a nechal mobil vyhledat spoje domů. Vyskočilo mi, že autobus tady bude do 3 minut… rychle jsem začal hledat zastávku, ze které pojede. Naštěstí byla kousek, doběhl jsem tam, našel eura a nasedl do prvního autobusu, který mě dopravil na Námestovo. Od tama mi měl jet další autobus asi za 10 minut. Tak jsem se rozhodl ten čas využít na převlečení do suchého a co nejméně smradlavého oblečení. Omylem jsem vběhl na dámské záchodky a tam se převlékl. Při opuštění záchodků jsem měl co vysvětlovat „hajzl-bábě“. Zaplatil jsem ji půl eura a běžel na nástupní stanici. Z té se však začal rozjíždět nějaký autobus. Neváhal jsem a rychle jsem za ním sprintoval, dohnal jsem ho a autobusák mi zastavil. Bohužel mi řekl, že jede jinam a ten autobus, kterým jsem chtěl jet už odjel před ním… To je pech. Tak jsem si zašel na největší gyros, co tam měli. K němu jsem si objednal mega hot-dog a šel jsem odpočívat na lavičku a doplňovat ztracené kalorie. Pak už to šlo ráz na ráz. Po dvou hodinách přijel další autobus, který mě dopravil Dolného Kubína, tam jsem přestoupil na autobus, který mě vzal do Žiliny. V Žilině jsem přestoupil na vlak do Českého Těšína, tam přestoupil na vlak do Ostravy – Kunčic a pak už jen přesedl na vlak, který mě dostal do Vratimova, ve kterém jsem měl zaparkované auto a po krásných 8,5 hodinách v hromadné dopravě jsem byl doma!
Statistiky
- Vzdálenost: 228 km (po přeměření na mapy.cz)
- Převýšení: 10.750 metrů (garmin)
- Čas: 65 hodin 0 minut 6 sekund
- Spálených kalorií: 26.384 kCal
- Minimální teplota: 10 °C
- Maximální teplota: 34 °C
- Minimální nadmořská výška: 400 m.n.m. (Hostašovice)
- Maximální nadmořská výška: 1725 m.n.m. (Babia hora)
- Záznam Garmin: https://connect.garmin.com/modern/activity/3976360091
- Záznam Strava: https://www.strava.com/activities/2640448204
- Roadbook: https://docs.google.com/spreadsheets/d/1IBFTcIRCCazhFVaNwuaGFEI2W2FgFuNAlZazAhKnVRY
Spánek
- 1. noc 40 min na lavičce u chaty Sulov
- 2. noc 120 min pod stolem v chatě Velká Rača
- 3. noc 300 min ve Srubu na Modralovej