Při plánování nad mapou to vypadalo mnohem jednodušeji a méně mě to bolelo. Přesto samotné plánování zabralo možná i více času, než samotný běh. Každopádně mě bavilo obojí stejně.
Trasu jsem pojal jako self-supported výzvu. Přesto mě 2x navštívila rodinka, a proto FTK mám jako supported. Při vymýšlení trasy jsem se chtěl držet co nejvíce hranic, ale ne za každou cenu - mým cílem bylo držet se pěkných turistických tras co nejblíže hranicím.
Na start trasy - na nádraží Břeclav, jsem se dostal vlakem. Abych měl dobrou karmu, před vyběhnutím jsem pomohl jedné Vietnamce najít správný spoj a nástupiště. Pak v 11:11 jsem vystartoval s plnou výbavou – 5litrovým batůžkem nacpaným po okraj jídlem, 2 litry vody a trekovými holemi. Ty mohly v nížinné části trasy - Dolnomoravském úvalu vypadat opravdu legračně.
Nejprve jsem vyběhl směrem na jih k soutoku Dyje a Moravy, na trojmezí České/Slovenské/Rakouské hranice. Zde na 17,4 kilometru jsem byl za necelé dvě hodinky. Cestou jsem potkal skupinku dámských cyklistek - těm jsem udělal společnou fotku a pořádně je vykolejil, když jsem jim prozradil plán své cesty… 250 km na sever. 😀 Další kilometry vedly podél řeky Moravy, po šotolinové cyklostezce. Obsolutní rovina, trochu protivítr, občas hejna much, bez šance cestou doplnit jídlo nebo vodu. Tento úsek byl krásný, přesto mnohem náročnější, než jsem čekal.
První “velké” zastavení jsem si udělal na benzínové pumpě v Holiči (49,5 km, cca 6 hodin). To mi přišlo opravdu vhod, protože už jsem byl 3 km úplně bez vody a jasné slunce mi to moc neulehčovalo. Po občerstvení jsem se vydal směr Baťův kanál - zde jsem měl velice příjemné setkání s asi 80letým běžcem. Pozdravili jsme se, jak bychom se znali odjakživa, popřál mi hodně štěstí, aniž by se mě zeptal, kam běžím. Toto milé setkání mi dodalo hodně sil a pozitivní energie na cestu.
Na konci dolnomoravského úvalu se objevily první kopečky. Ani jsem nevěřil, jak moc se do kopců budu těšit. Kolem vodní nádrže Mlýnky jsem probíhal ve zlaté hodince. Hladina byla jak zrcadlo.
Další velkou občerstvovačku (dvě restaurace) jsem měl v plánu v Radějově (70. km, cca 9 hodin) - už jsem se neskutečně těšil na polévku. I když jsem si před startem zjišťoval otevírací dobu obou restaurací, přesto měli zavřeno – pravděpodobně díky stavění majky. Opět jsem byl bez vody. Jídla ze startu jsem naštěstí měl ještě dost - chuť k jídlu byla menší, a tak vše ubývalo mnohem pomaleji. Rozhodl jsem se požádat místní vesničany o vodu. Ti byli neskutečně ochotní - nabízeli mi klobásky, slivovičku, což jsem s díky odmítl. Využil jsem však nabídky na minerálku na cestu - doplnil jsem si litr, který mi měl vydržet dalších 20 km k další možnosti doplnění.
Při opuštění Radějova už jsem si nasadil čelovku i šustku. Slunce začalo zapadat a ochlazovalo se.
Večer jsem se orientoval podle mapy v hodinkách a dle turistických značek. Vzhledem ke zdolané vzdálenosti, bloudění a špatných odbočení jsem měl za celou dobu jen minimum... Celkem asi jeden kilometr.
Další problém s doplňováním vody jsem zažil v noci. Na nádraží Vrbovce (89. km) měl být kohoutek s pitnou vodou. Kohoutek tam sice byl, ale voda nebyla. Už to vypadalo, že budu další dvě hodiny bez kapky vody, ale asi mi můj strážný anděl seslal půl litrovou láhev. Tato PET láhev stála u turistické stezky. Byla zavřená, plná. Opatrně jsem ji otevřel, nejdříve čichnul, pak namočil jazyk... byla to čistá voda! Pravděpodobně ji tam zapomněli dřevorubci. Po pár stech metrech byly u stezky nařezané větve a stromy. No hodně jsem zvažoval, zda to riskovat a napít se z náhodně nalezené láhve. Opravdu jsem to měl 50:50. Nakonec vyhrála žízeň a šel jsem do toho. Naštěstí se mi tento risk vyplatil. Za další hodinu bez vody bych byl určitě více dehydrovaný a už by se mi to hůře dohánělo.…
Na 103 km (14,5 hod), jsem narazil na první funkční přírodní zdroj vody - Studánku Na čapci. Doplnil jsem si všechny softflasky i PET láhev.
První noc jsem neměl žádnou krizi spánku. Úžíval jsem si výhledy na přilehlé vesnice a vzdálené hvězdy. Drobná krize byla při výstupu na Velký Lopeník (118. km, 19 h). Ta mě však přešla s krásným výhledem při východu slunce. Tato část Bilých Karpat mi přišla nejkrásnější.
Na benzínce ve Starém Hrozenkově (130. km, 21 h) jsem si konečně mohl doplnit zásoby jídla a vody. Ze zásob na startu už jsem u sebe měl jen 1/2 flapjack tyčinky, a víc už nic. Voda ze studánky mi tak tak vyšla.
Za prvních 24 hodin jsem zdolal 150 km. Proběhl jsem Vlárským průsmykem, pak přes Javorník – kde už to znám, když pobýváme v Bohuslavicích nad Vláři. Prohodil jsem pár slov s místními dřevorubci. Už jsem si nepřipadal jako blázen, když jsem jim říkal, odkud běžím a kam mám namířeno – vzhledem k tomu, že jsem byl už za polovinou své trasy, viděl jsem můj doběh do cíle už reálněji, než když se mě ptaly cyklistky na začátku.
V Sidonii, na 158. km už mě začaly bolet nohy docela dost, ale pár minut v potoce mi neskutečně pomohlo. Celá oblast Bilých Karpat se mi moc líbila. Byla sice dost zvlněná, kilometry naskakovaly už pomaleji. Ale stálo to za to!
Na 177. kilometru (31 hod) mi udělala support rodina. Děkuji moc! Měl jsem velkou motivaci zrychlit, ať na mě moc dlouho nečekají. Mamka mi dala na noc řízky a tousty. Konečně nějaké normální jídlo. V restauraci ve Střelné jsem si dal ještě kousek pizzy a kofolu. Sice jsem se tady zdržel více, než jsem měl v plánu, ale doplnil jsem konečně nějaké poctivé kalorie - přesně to, co jsem potřeboval na následující noc.
Hurá do druhé noci… Hurá do pohoří Javorníků. Tady to znám ze závodu Javornická stovka a taky z několika výletů s rodinkou. Prvních pár kilometrů ze Střelné při západu slunce mi šlo skvěle. Stoupání ve tmě už šlo pomaleji. Krize začala nastupovat při stoupání na Krkostěnu kolem půlnoci (202 km, 36 hod). Pak díky spánkovému deficitu se začaly objevovat halucinace (místo šišek na zemi jsem viděl vrabce, shluky stromů jako přístřešky, větve a kmeny jako nějaké postavy). Na jednu stranu to bylo zábavné pozorovat, na druhou stranu jsem se děsil toho, až si se mnou začnou povídat. Rozhodl jsem se, že se na chvíli natáhnu. Vhodné místo jsem našel na lavici u restaurace v sedle Pod Kohútkou (207. km, 37 hod). Na nohy jsem si navlékl termotriko - do rukávů si nacpal nohy , na hlavu dal šátek - tunel, kapuci, oblékl si rukavice a nastavil si budík na 26 minut. Jakmile jsem ulehl, začal jsem se třást jako osika. Pak zazvonil budík, tak jsem poslušně vstal, sbalil si věci a vyrazil. Hlavně tento mikrospánek pomohl, ale tělu moc ne – nohy mi ztuhly a zakopával jsem mnohem víc než obvykle. U jedné restaurace jsem našel automat na kávu a horkou čokoládu. Zaradoval jsem se, že se konečně zahřeju zevnitř. Nakliknul jsem si horkou čokoládu… Dostal jsem kelímek s cukrem a míchátkem, ale bez vody a kakaa. Beru to tak, že jsem si své štěstí vyplýtval první noc s vodou od dřevorubců.
Největší krizi jsem měl nad ránem. Usínal jsem za chůze, motal jsem se a zakopával o vlastní nohy. Zkusil jsem zalehnout na chvíli i na hradě Butorky, ale díky zimě jsem tam nevydržel dlouho. Východ slunce jsem zažil v Sedle pod Lemešnou (215. km). Slunce mi dodalo chybějící sílu do žil. Zase jsem byl schopen běžet. Běh na domácím hřišti - v Beskydech jsem si užíval. Věděl jsem přesně, co kdy přijde, co mě čeká. A hlavně vidina cíle mě hnala kupředu.
Na chatě Kmínek (235.km, cca 45 hod) jsem si objednal tyčinky a doplnil vodu. Nohy už mě bolely dost - cítil jsem, jak mám opuchlé prsty na nohách, jak se mi v botách plní puchýře tekutinou. Na Konečné jsem si udělal servis nohou - zjistil jsem, že se mi zařezával nehet do vedlejšího prstu. Zalepil jsem si to tejpovací páskou a namazal vazelínou.
Na chatě Sulov (253. km, 49 hod), jsem si objednal polévku a kofolu. Výstup na Sulov mi dal hodně zabrat. Slunce už zase pálilo naplno. Naštěstí trasa kolem Malého a Velkého polomu vedla převážně stínem, tak jsem se mohl trochu zmátořit a pokračovat dál. Seběh z kopců k Jablunkovu už opravdu hodně bolel - největší problém byly opět chodidla, puchýře, horko.
V restauraci na Šancích (272. km, 53 hod) mě čekala segra s mamkou - bylo fajn je zase po 24 hodinách vidět. Polévku od mamky jsem neodmítl, ale jídla na cestu už jsem moc nepobral.
Závěrečných 10 km na mapě vypadalo jako pohodová cyklostezka. Realita však byla krutopřísná - stále nahoru a dolů. Metry naskakovaly neskutečně pomalu. Každý krok mě bolel. Věděl jsem, že když jenom půjdu, utrpení bude mnohem delší. Tak jsem se snažil ze všech sil zase běžet.
Každé utrpení netrvá věčně a nakonec na 286. km, po dobytí severního bodu na trojmezí Česko/Slovensko/Polské hranici, po 55 hodinách a 49 minutách jsem se mohl zastavit.
Trasa to byla opravdu nádherná, pestrá okolím a měnící se přírodou. Každý, kdo se pokusí vylepšit tento čas, se na mě může obrátit. Rád poskytnu podrobný itinerář a cenné zkušenosti. Věřím, že zdolat trasu pod 50 hodin je reálné (ale ne jednoduché). Pro přeběh koncem dubna jsem měl štěstí na počasí a i přes občasnou zimu v noci a pár horkých chvilek přes den si nemůžu stěžovat. Po týdnech bez deště jsem měl trasu skoro úplně suchou. Největší problém na trase vidím v doplňování jídla a vody. Moc příležitostí není a pokud jsou, je třeba to dobře propočítat s otevírací dobou.
Hodně zdaru při překonávání FKT!